Rudý prapor.

Hluk spurných zástupů je slyšet, jež se valí

do dějů budoucích pod rudým praporem,

a brzo bude hřmít kol valným prostorem

vzdor jejich příšerný jak vlny po úskalí.

Jdou jako černá msta: před nimi v prach se zřítí,

co stěží budoval kdy pokrok nadlidský,

jak bílou Akropol a kámen parický,

jejž tesal Feidias, msta mohla zahladiti.

Před branou RÓmy Lev svým zaslzeným slovem

zbraň kdysi odrazil, jíž mával Attila:

zda není úcty dnes, jež by se svítila,

ni tolik uznání ve pomsty žehu novém?

Proč v takých tušeních náš věk se v konec chýlí?

Na vraždou zdrcené a zdrané národy

na krátko červánky se snesly svobody,

a tužbou dětinnou jsme přec je pozdravili!

Ach, v bouři shasly zas, neb silným pouze v zlobě

jest člověk posud přec a v lásce nikoli,

a v bázni o svou moc zas vždy si vyvolí

hněv, který dráždí hněv, až vyvolá ho sobě!

Tož hesly zbylo zas nám živiti se z hladu

po blahu neznámém a luštiti svůj děj

chce mečem člověk zas, jenž stokrát sklamal jej,

a rudým praporem chce rozbít svoji vádu?

Ó chvalno tak je přec ke hrobům, ty kde kvílíš

dnes, Evropo, vést smrt! Nuž ať se rozpíná

ten prapor červený, jenž barvou vzpomíná

na srdce málo zas a za to na krev příliš!