RUFŮV DEN.

KDO to volá v noční dobu

v Svatovítském chrámu z hrobu,

kdo to volá v Rufův den? –

hlasem plným stesku, žalu,

že se chví řad mrtvých králů:

„Zase věk a nepomstěn!“

Zase krůpěj krve vřelé

vtekla v srdce zledovělé,

zase jednou za sto let

velký, mrtvý král se zvedá,

slouchá k Praze, – líc tak bledá: –

„Nepomstěn“ – a klesá zpět.

Šestkráte za šest set roků

krvavého krůpěj moku

roznítila v oku žár,

šestkráte vztáh’ k meči ruku,

neslyšen jsa nikým z vnuků,

v rakev zas kles Otakar.

O Moravském dál sní poli

a když chrámem zahlaholí

„Chraň nám krále!“ lidu hlas,

svraští se ty brvy šeré

a na bledou tvář se dere

slza z pod královských řas.