RUIT HORA...

V té noci magické, kdy hvězdy siné planou

jak zhaslé zraky všech, kdož prchli před tebou,

před žárem tvojich rtů, jež ohnivou jsou branou

tvých vzdechů vášnivých, proč padl v duši tvou

stín truchlé tesknoty, jenž nad tvým srdcem spřed’

svůj závoj mlhavý a steskem sžeh’ tvůj hled?

Proč s růží náručí – jak v jeseni jsi zpíval

o jejich nádheře! – dnes nezřím tebe zas’,

jenž zrak měl’s vábivý v den říjnový, jenž skrýval

v svých sivých houštinách hrajících faunů hlas,

bys v dívčím pocelu, jenž se rtů tvojich ssál

jed marné rozkoše, jak fantom světlý plál?

S večerem tichnoucím, jenž po dnech přišel žhavých,

hledaje úniku z běd, které ducha štvou,

sám v chladném pokoji jsi snil o květech smavých

svých rozkochaných jar, radostí mizivou

tvé čelo zkvétalo a mládí luzný jas

ti z očí pramenil v třpyt proudný, jenž se třás...

Však chmurná myšlenka, jež tryskala z tvé žízně

po sladkém ovoci všech žhnoucích jesení,

v tvůj každý polibek a v rozkoš hřeby trýzně

marnosti vbíjela, jež zrak tvůj promění

v jezero zsinalé, kde na dně jeho stkví

se perla ztracená vášnivých vítězství.

Neb vzdor tvůj mučivý, jejž stavíš proti času

svým gestem zhrdavým, tak matně pomíjí,

jak vůně kosatců, kdy zima zhltí krásu

ocúnů posledních, jež pozdně opíjí

svým chladem mrazivým tvůj nezkojený žár,

jenž plane mládím tvým jak temných nocí dar.

Dnes seznal žhnoucí duch, jenž tajil se v tvém čele,

chvil rozkoš prchavou, jíž nelze zdržeti

ni jedné vteřiny, by vzplála v záři stkvělé,

než srdce zrazené své vyřkne prokletí.

Slast chvíle bleskem jest, jenž oslepí tvůj zrak...

V tvých dlaních vybledá duhový mládí pták!

Proč v něžné vzpomínce, jež tvoje srdce plní

jak pohár kypící dávného vína šum,

dav nejhořčejších běd jak siný proud se vlní?

Proč hledíš do zřídla, jež tvojim pohledům

tvář tesknou zrcadlí? Ó drahý, který zříš

děs procitnutí všech, snů marných páru, slyš:

Z chvil zářných tisíce, jež kráčí v tvoje žití

s pozdravem milostným, stkej triumfálný šat,

jenž rosné záře pln, v němž svity hvězd se nítí,

žhne ohněm života, k tajemství rozepiat

sil zemí dunících, jichž hlasem hlaholí

třesk zbraní vítězných, jež tebe vyvolí

hor modrých knížetem a pánem zahrad skrytých,

stád zlatých pastýřem, jichž rouno v slunci plá,

chvil magem rozkoše, chvil krásy, slavně žitých,

až srdce tvého hlas tě něžně zavolá

a řekne tlumeně: Hodina neprchá,

neb věčný mládí jas v tvých ňadrech rozkvétá!