Ruka.

Je divnou poutí cesta člověka,

to dostavník je, jede, letí stále,

a nikde nestaví a nečeká,

až v příkop vyklopí nás nenadále.

Tak vykročil jsem – dítě – z domova,

tam vzpomínka se na vzpomínku vije.

Pouť v myšlénkách je lehko hotova,

nuž na vůz – oř již nedočkavě řije.

To zvolna mladému jde člověku.

Nuž dál, jen rychlej! Touha touhu stíhá –

jen vidí v dálce, dálce, daleku

se za ním známá stará ruka zdvíhá...

A dál a dál tak žití klopotem

se vůz náš jako povoz duchů míhá.

A člověk zří, jak celým životem

se za ním stará, mrtvá ruka zdvíhá.