RUKA.

Mně umřel mnohý drahý, a v ten okamžik

odveden rukou nezřenou, jež bere žití.

Táž ruka pak mne přišla záhy pohladiti

a zastavit mých slzí rozpoutaný vzlyk.

Odvedla, pohřbila. Však ještě zem jsem cítil

jí na prstech, svěc stydnout vosk, jenž před tím svítil...

Když hladila mne, tu já pochopil, že táž

nezvěstná ruka chová nemluvňat rod sladký,

jinochy vodí, panny střeží, sílí matky,

a že ji k srdci svému přichýlenu máš,

já poznal též, že kolébku mou kdysi kolébala

do snů, jež nikdy již tvá bytost nepoznala...

Pohřbívat, křísit, vnášet v svět a odnášet,

jak na počátku kosmu při zrození.

Mně bude známa již, já postřehnu ji, v denní

až tlačenici přimáčkne můj let

a jako rozmáčknutý hmyz mne kosmu vrátí.

Z ní slunce ucítím žhnout, zem z ní zahnívati.