Rukavička.

U své lvárny, na stolicy

Sedě, čekal na štvanicy

Kníže Hleď.

U něho lopoti, podpora tronu;

Horem do kola na balkonu

Pěkná pleť.

A kdy prstem kyne Kníže,

Otevrou se jedny mříže,

Potom rozmyslně v jev

Vyjde Lev,

A se dívá,

Zývá,

Hřívu vzstřese,

Protáhne se,

A prostře se

Tlapy sníže.

Opět prstem kyne Kníže:

Na obrat

Z druhých vrat

Tygr skočí;

Když lva zočí,

Vydá ryky,

Do okliky

Ohon vine,

Jazyk syne,

Plaše jda

Vůkol lva,

Zůří vrče;

Potom škrče

Lehne blíže.

Opět prstem kyne kníže.

Tu z dvou se závor jedinou

Dvě Levhartice vyřinou.

Ty klopotem se v souboj smělý

Na tygra střelí.

On chvátne je v tlapy zůřivě velmi.

Řva vyvstane lev,

A všecko ztiší jeho hněv;

V kolo divé

Vraždy chtivé

Rozhostí se líté šelmy.

Tu od zabradla dolů smekne

Se rukavička s ruky pěkné,

Padne mezy dravce dva

Tygra a lva.

Y dí Bíslavu z uštipečna

Kunhuta slečna:

„Nu, pane rytíři! když lásku máte,

Jakou každé chvíle mi přisaháte,

Rukavičku mi zvedněte!“

A rytíř skokem chvíle té

Rychle v strašný okol sběhne,

Zmužilými pojda kroky

Mezy lítých netvor boky

Po ztrátě se směle sehne.

A s hrůzou na to podívání

Hledí zemanky a páni.

A rytíř klidně

Rukavičku přinese.

Tu chvála z ust všech ozve se,

Ale laskavě a vlidně –

Došel k radostnému cýli –

Šlechtična oň jeví píli.

On kydv jí rukavičku řek:

„To pro mne, dámo, špatný vděk!“

A opustil ji po tu chvíli.