RUKOPIS.

Za městem v polích – ó, štěstí mám! –:

potkal jsem v slunci dvě žačky Vaše;

plavé a růžové; že „chodí k Vám“,

řekly mi plaše.

Bláhové touhy ovál mě dech –

tak plný žáru a jarních míz:

Bože, tak shlédnout v jich sešitech

Váš rukopis!

Co je mi po něm? – Ó, dítě mé,

tak Vašeho písma poznat rysy,

a číst v jeho liniích, dýchat v ně,

jak v mládí kdysi...

Ale je podzim! – A suchý list,

když spad’ mi pak na hlavu v černém hvozdě,

rukopis osudu moh’ jsem číst:

Marno je! Pozdě!

Ó, býti tak jaro! – V boj pro Vás bych šel

se světem celým... Být jaro jako kdys! – –

A denně bych vítal a denně bych zřel

Váš rukopis – –