RUKOVĚŤ PRO TY, KDOŽ BY SE CHTĚLI JEDNOU KRITICKY A VÁŽNĚ ZABÝVAT LITERÁRNÍ ČINO...

Hugo řek, chce-li dobrou báseň číst,

že napsat si ji musí. – Já jsem jist,

že tohle v našem Kocourkově říci,

poznal by, co jsou naši satirici.

A přec i když náš básník v hovoru

tě pozve v duše tajnou komoru,

uvidíš, když sám s jinými se měří,

že králem je a oni jakous zvěří.

A konečně: je nějaký to div?

Je básník pouze ješitností živ

a sláva vzduchem, který dýchat musí,

ta cizí falešna je a jen dusí.

Sám vyznám, kdybych vůbec básně čet,

(a já jich nečtu od drahných už let),

ty svoje vzal bych – nač jít do daleka,

když dobrá věc na dosah ruky čeká?

Ne, nečtu jich. A má-li veršů pár

mé celé tvorbě dát dnes komentár,

to proto, že v svých knihách – třeba suše

mám zaznamenán pochod svojí duše.

(Což vědí ti, kdož do dnes věrni mi

a píší mi to slovy vděčnými.)

Co povím, je pro soudce všelijaké,

vždy kritik v posled člověkem je také.

Ba, kritici! Na prstech ruky moh

bych spočítat, kde který kmet i hoch,

kdož psali o mně soudy zdrcující,

jen trochu rozuměl, co chtěl jsem říci.

Čert vezme je! Leč dobrý člověk jsem,

tož spěchám ještě s tím příspěvkem

a nezištně – vždyť já byl v žití celém

jim beznáročným vlastně živitelem.

A přisahám, že lhostejno je mi,

zda vděčnost vzbudím, pohnu svědomí –

však dost už předmluvy! A sláva bohu,

že k jádru věci teď už přijít mohu.

Já takto žil jsem: S čím se potkala

má duše, s tím se vždycky porvala

– viz Jakob-anděl – až ta oběť milá

své tajemství jí v posled vyjevila.

K záhadám myšlenek, k všem problemům,

k životu věcí, lidských muk a dum,

po celou dobu životní mé dráhy

má duše musela si najít vztahy

a říct je. Veršem lepým nelepým,

sem tam cos v metru, sem tam pískl rým,

toť lhostejno mi, vždyť je pravda jistá,

já nebyl nikdy přec l’artpourlartista.

Spiralou roztáčel se žití běh,

má duše letěla po kruzích těch,

a verše mé jsou stopy všeho dění,

zápasů, běhů, prohry, vítězení.

Hoch, miloval jsem. Vědí čtenáři,

jaké to bylo smutné podjaří,

leč potom hned já, třeba poražený,

jsem probíjel se duší k duši ženy.

A k tragickému ženy Osudu.

Nu, zbytečně se šířit nebudu,

snad známo, jak jsem obžaloval Osud,

proč v žití nekvetou jí růže dosud.

A potom Vídeň, byl jsem zavát tam,

za kouskem chleba. Bída přišla k nám

a byla u nás takřka dením hostem,

nu, žilo se i s nevítaným postem.

Své češství v krvi ovšem jsem tam nes

a viděl jsem, že víc je vážen pes,

než lokaj, metař, domovník a všici,

kdož ušli tam své vlasti – nevlídníci.

Já za lid bez práv lidských tam se bil,

jej burcoval a mocným zahrozil

a věřil, že z té ruky mozolnaté

budoucnost lepší vzejde jedenkráte.

A nenáviděl jsem tu budovu,

prohnilou od základu ku krovu,

kde žili jsme. Snad znáte verše ony,

jež k soudu vlekly děvku z Vindobony.

A když jsem viděl našich lidí květ

z daleké vlasti na pomoc jí spět,

já musil myslet na husitské šiky,

a třískat tyhle „boží bojovníky“.

A louhem satiry a soudem zlým

dál soudil jsem nás, soudil je a vím,

že správně viděl jsem a soudil zpříma.

A pak jsem musel vyřknout ortel Říma.

Neb Řím a Vídeň – není v dějinách

dvou jiných měst, jichž čepel by tak sáh

na naše srdce – po Římě já bloudil

s tím českým hořem, potom Řím jsem soudil.

A na to šel jsem hledat do dějin

jas, světlo, hrůzy, muka, lže a stín,

hádanku lidstva, smysl hříchů, cností –

a šel jak cynik z této ohavnosti...

Sta králů, papežů, sket, hrdinů,

sta lidí bez jmen, strůjců zločinů,

žen zašlápnutých, tvorů utracených

mou krví prošlo v mukách zatracených.

Otázka jedna všudy: Jak, kdy, kde?

Kde místo, smysl žití, národe,

a kdy že začneš? Vždyť ty na té zemi

vítězem musíš stát se přede všemi!

Sem tam jsem při tom motylečka stih

a přišpendloval je do sbírek svých,

to chvilky sdílných nálad, stesků, vzkřiků,

přátelských pozdravů, ran protivníků. –

Tu nastal čas, kdy vše se splnilo,

dřív než jsem věstil. Tak se vrátilo

to žití duše k břehům Vltaviným

a činem toužilo spět k metám jiným.

Ne, nebyl člověkem jsem negace,

já toužil dát se rychle do práce

a po té hrozné velké světa válce

já viděl dítě její růst zas v dálce.

Neb to je zákon: Každá válka má

vždy děcko válku. A to rukama

se diplomatů zardousiti nedá.

Je život bojem. Nevěříš-li, běda!

Byl sám jsem. Nenáviděn, posmíván,

mudrci poučován se všech stran,

pak u stavů jsem viděl dějin tkalce –

ký div, že jsem žít volil v klidné dálce?

To též víš, čtenáři, tys jistě sáh

po foliantu o těch kasárnách,

jenž ne-li víc, je svědkem žití mého

pro dějin soud. A soudem toho všeho.

A ona knížka též snad známa je,

kdež pohřbil jsem své mrtvé naděje –

ten pohřeb dál se před očima lidu,

jenž nechtěl vidět blížící se Bídu

a jak to zvykem, svými kritiky

se pustil pouze v halas veliký –

já na Kassandru, trojskou prorokyni

jsem myslil, jak jí bylo, cítě nyní!

Teď v samotě své – sudbě za ni dík! –

jak Diocletian kdys, zahradník,

stopuji sad svůj v duši s uklidněním

jak žije pokrokem svým každodením,

a pozoruji, co den přinese,

jak venku řádí, kterak žije se,

co lid, co národ, stát, jenž žití drahou

byl velkým snem mým, nejsvětější snahou,

a na okraj dní píšu tu a tam

bolestnou glosu, pichlák epigram

a, čtenáři, buď ke mně spravedlivým,

já v těch svých letech divím se, jen divím:

že možno žít, jak žije ten náš svět.

Jít mimo všeho, jakby nevidět.

Hrát tisíc komedií s vážným gestem.

A netřást se před ortelem a trestem!