Rulík.

Od zasněžených Helfenburka strání

mi v okno vítr burácí,

opírám čelo zamyšlené dlaní

a ruka druhá převrací

při lampy kmitu, kamen tichém vzlyku,

list po listu ve starém zápisníku...

Tu se knížečky s hrstkou bledých květů

jak s křídel duchů vypadla

přede mne na stůl v zádumčivém letu

květinka uschlá, uvadlá,

květ rulíkový, kdys tak rudožhavý –

teď jako úhel uhaslý a tmavý.

I vzpomínám na vonné, čárné, svěží

to slunné letní odpůldne –

kdy k rozvalinám helfenburkských věží

jsme po mýtině neschůdné

stoupali v bor, kde vůní pryskyřice

nám vějíř smrků horké chladil líce.

Jak přissával se nenasytným lokem

ret k smavé číši Šumavy,

z níž proudil v duši jarobujným tokem

vzduch, blankyt, vůně doubravy,

kde vše se chvělo, bzučelo a pělo –

a vše nám smíchem zjasňovalo čelo. –

Vráceni sobě krátkou aspoň chvíli

a odpřaženi žernovu,

jejž bez reptání, teskní, zasmušilí

den za dnem táhnem poznovu,

by vymláceno – ač se pot nám slévá –

to zrno, z něhož zbývá pro nás – pleva:

my bloudili jsme Helfenburka valy

a necítíce znavení,

jsme ve borůvkách po pás zapadali

do zvětralého kamení –

ve suché listí kde v šelestu plachém

před námi zmije uprchaly strachem. –

Tu na zápraží palácových síní –

kde v římse stropu sřícené

jen beziny se plazí, ostružiní

a netykavky skleněné –

jsme zřeli rulík, k rozpukané stěně

jak chýlí se tu smutně, zamyšleně.

Ve třásních květů klonily se k zemi

šťavnaté jeho větvice,

zalité jahod zralých bobulemi

jak dravá prsa vlčice –

po květu rudém ruka maně sáhla

a hlavu k zemi dusná bolest táhla:

Svět pro nás má zrak belladony snící,

jejížto krůpěj zářivá

i nejzimnější, mrtvou zřítelnici –

čarovným ohněm rozhřívá –

pohlíží na nás něhou žhavých hledů

a v srdci zraje rudá třešně jedu.