Růměň růží.

Lahodná okem nevinného děcka

se růže v rajský usmívala sad –

co vůkol kvítků sněhoskvoucích vnad,

bělosti něhou překonala všecka.

Ni vánek křídly o ni nezavadil,

kdy pozdrav družek ku královně nes’ –

okouzlen krásou v skrytém křoví kdes

pták na počesť jí hrdélko své ladil.

Tak v hudbě rajské v stromů šelestění

se růže budí, bdí a usíná...

„Ó růže bílá, krásná nevinná,

zůstaň vždy děckem ve svém děckém snění!“

Leč Adam kdysi, v rajském chodě sadu,

nad růže stanul zjevem milostným,

a dlouho na ní utkvěl zrakem svým,

jak v duši vpíti chtěl by její vnadu.

V tom růže dosud nevinná a bílá

se zachvěla a muže pohledem

se zarůměnil jejích lístků lem,

jak ze sna dětství by se probudila.

A od té doby ku spanilé kráse

vlit růži v líce stydlivosti znak,

že na ní v ráji lidský utkvěl zrak,

růměncem cudu po dnes zardívá se.