RUS. (I.)

Až srdce stiskne to, když vzpomíná si

na všeliké ty Pavly Petroviče,

na Věročky, na Anny Andrejevny, –

a jak ti milí dál se jmenovali.

Šum jejich hovorů zní ještě v hlavě,

tys svědkem býval jejich milování,

nes s nimi jejich bezejmenná hoře –

a kde jsou všichni? Neměls bližších duší

v své dráze žití nad ty drahé zjevy,

ne dražších přátel – kde jsou oni nyní?

Ach, srdce se ti sevře při otázce....

Den soudu přišel. Zváženi jsou všichni

a našlo se, že žíti neuměli.

A byli vyvražděni jako trubci

na sklonku leta. Nebo zdařilo se

jim přes hranice přenést holé žití

a nyní hosty u stolů jsou cizích

a zírajíce teskně k domovině

zas debatují, proč že noc je nocí

a den proč dnem – a čekají, že zázrak

snad s nebes spadne, otčinu jim vrátí

a dá jim žíti po způsobu starém.

A člověk ví, jak zas by dokázali,

že žíti neumějí, že dny soudu

kol hlav jim přeletěly jako vítr,

jenž zašuměl a bez následků přešel.

Oh, hořce vzpomíná se na ně všechny

a pro bolest dnes nelze číst ty knihy,

jež vypráví o bězích jejich žití,

romancích srdcí, nadějích a touhách –

neb milí byli nám ti Oblomovci,

Levini, Myškini a Rudinové,

a jak se zovou. My tak milovali

ty snivé dívky, odhodlané ženy,

hrdinky bez činů a bez úspěchů –

soud krvavý pad na ně neúprosně

a shlazeni jsou. Není Rusi naší.