RUS. (IV.)

Do paláců,

do starých domů, na venkovské ďáče

teď noví lidé vnesli zkrvavené

evangelium nastalého žití.

A nové ženy lehají si v lůžka

těch Taťan, Irin, Nataší a Sonjí.

Kde pyšný trůn stál samovládných carů,

tam stolici si postavil teď člověk

s kalmyckým zrakem v žlutém obličeji.

Na místa generálů, činovníků

nastoupli bosáci a filosofi

z cest, krčem, Sibíře a kriminálů.

Za svaté Anny, Jiří, Vladimíry

zavedli pěticípou hvězdu. Pro prapory

zvolena barva rudá. Pro tituly

na místě Excellencí – továryši.

Co dole bylo, nahoře se octlo.

A soudili. Vztek v ortele se vléval

a hoře staleté se vybouřilo

krvavou pěnou. Běsi hřměli Rusí

a poráželi pšenici i koukol,

i zlé i dobré – nebylo tu chuti

a času snad, brát síta na tříbení.

Rus čpěla krví. Řítící se řády

Evropu celou naplnily hrůzou –

i začla rychle prohlížet své domy

a nacházela trhliny-li v stěnách

a shnilé trámy v krovech, pod parketou

pak houbu místy, zvala odborníky

a do správek se dala.