RUS. (V.)

Rusi, Rusi,

co nyní? Kam teď? Co má přijít potom?

Dva sny jsme znali, který vyplní se?

Rus, Dostojevského sen, byla hrdá

a mocná panovnice. Její jmeno

svět vyslovoval uctivě a s bázní.

Kříž její pravoslavný lesk se pyšně

na báni svaté Sofie, jak tužbou

už dávno práchnivících srdcí bylo,

Rus svatá dala světu mír a pokoj

a lidství lidem, svobodu všem duším.

A jak ji Tolstoj vysnil – je tak možna?

Že není vlasti, není vlády, státu

a cara není, není činovníků,

kanonů není, neboť není vojska,

a není soudců, neboť není soudů,

bůh z rukou popských vrácen na nebesa

a v lidské duše. Duše ty jsou volny,

neb setřeny s map barvy, které chtěly

hranice tvořit dětem pánaboha – – –

A oba sny se sváří, bijí, škrtí

a oba ženou sebe v spáry Smrti,

boj úžasný a strašné zápolení!

Slovanská sfinga ve strnulé křeči

zří v neznámo – sta Oidipů ji léčí –

a nezná sama svého rozluštění.

A nám se v dáli hrdlo hořem svírá,

zrak zapálený k tobě, Rusi, zírá,

a srdce bolí – jediná ty v světě,

my srdcem viděli a vidíme tě.