RUSALČÍ HLAS

Tak tekutý je vlahý vzduch i mráčky táhnou plynně

a tajem lesa význačným zní housle v sonatině,

jak v zvonku čirém stříbrném když srdéčko se kmitá,

zvuk roní malý skřivánek do zlatých proudů žita.

Smír do vesnických klekání se elegicky vtělí,

že oplýváme lítostmi, kde zanevřít jsme chtěli.

A v modrých českých potocích to křišťálově ťuká,

jak po klávesách chvějící by lehká přešla ruka.

A jako by se vzdouvaly mdlé myšlenkové stany,

když v chrámě vetchý učitel hrá credo na varhany.

Roh lovčí jak by třaslavý se prolamoval tichem,

jen touhou svou se obíral a horkým lidským hříchem.

A jak by v noci měsíčné ston harfy slyšet bylo

a z lunných přeslic tkanivo by měkce ševelilo,

jak studený by zmíral zpěv kdes od půlnoční strany,

hvězd stříbrnými dýkami když zenit rozbodaný –

se lednou krví kosmickou už v hloubce barvit začne,

zpěv polobožské rusalky po lidském štěstí lačné.