Rusalka.*)

Větýrek teplý vane dolinami,

Hle jak se outlé břízy kývají!

Pochotnou vůni luka dýchají

A všecky stráně slynou květinami.

Slunéčko mocné jasně zasvítilo

A z vod podivnou chasu vyvábilo.

Tam na pobřeží ve vysoké trávě

Hry, tance vedou nahé dívčiny;

Obsypaly se nimi lučiny,

I po vrbách kolébají se hravě.

Jich zpěvy, řekbys, kvítků povzdychání,

A tance – frašné větrů potýkání.

Jitrem žhavým planou jich mladé Iíce,

An větry s vlasy si pohrávají;

Tu jedny perly z rosy zbírají,

Na pavučiny je navlíkajíce,

Jiné zas z kvítí pel hebounký metou

A do vlasů jej za okrasu pletou.

Ach běda tomu, kdoby v této chvíli

Z pozemčanů se vmísil mezi ně,

A buďto náhodou, neb bezvinně

Rušit chtěl blahou jejich kratochvíli!

Rusalky zlou by nad ním pomstu vzaly,

Do smrti by ho s smíchem ulechtaly. –

Děvčátko sličné – dítě osiřelé –

Šlo navštivit bratříčka v nemoci,

A jakby větry bralo k pomoci,

Pospíchalo po louce osamělé.

Tuť radovánky Rusalek uzírá,

Žasem i leknutím div neumírá.

Běží, utíká – neb v uších jí zněly

Pověsti hrůzné, často slýchané;

Obrazy ve snách druhdy vídané

Zde těla nabyly a oživěly.

Běží, utíká, svět se před ní míhá,

An jedna z Rusalek v patách ji stíhá.

„Pusť mne, ach pusť mne, bratr mi umírá,

A nikdo při něm k věrným obsluhám!

Nechť mu posloužím, sama Iíky dám,

Nechť ruka má pot smrtelný mu stírá.“

Běží dívčina, – svět se před ní kmitá,

Rusalka ji za bílé ruce chytá.

„Poslechni děvče, milé, hezké dítě!

Pohádky pěkné a nesnadné znám;

Uhodneš li je, propuštění dám,

Neuhodneš-li, ulechtám tě hbitě.

Nuž! napni rozum, bys vše rozeznala

A pravdy světlo ze tmy vyčerpala.

Pověz, co roste a to bez kořene?

Co běží beze všeho puzení?

Které as divohojné koření

Bez květu květe, nikdy nesečené?

Nuž! napni rozum, ať se ti otvírá,

Sic oko tvé bratříčka neuzírá!“ –

„Pohádka tvá rozum mi neuhněte!

Bez kořene rosteť jen kamení,

A voda vždy běží bez puzení;

Bez květu kapradí na stráni květe.“ –

Ubohá dívka! – smyslu neseznala,

Rusalka ji se smíchem ulechtala.