RUSALKA.

Jel mladý zeman z hradu v důl,

kde svatební byl chystán stůl;

bouř lká a sténá, zlá je noc,

vše padlo v kruté zimy moc;

jak stříbro stkvěl se vůkol sníh,

leč měsíc smál se v oblacích.

A mladý jonák dál se bral

a vesele si notoval:

„Ó, vábná luno, jasně hleď

a na bílou mi cestu svěť,

ať ve blažený, krátký čas

svou milou zlíbám zas a zas,

ať, co mne blažilo jen v snách

se skutkem stane: ať jsem blah!”

Tu v křižovatce – pán se lek’ –

královnu spatřil rusalek,

šat zlatý byl, z úst zvonil zpěv:

„Což není jezdci vhod můj zjev,

či nechce slyšet písně as

a zvuků harfy luzných krás?

Proč nechce dolů v hebký mech

a okřáti mých na ústech?”

A hrála; ohlas lesem zněl,

tu jara vánek stromy chvěl, –

když druhý souzvuk ze strun hrál,

tu kde který strom v květu stál,

když třetí zvuk se z harfy vznes’,

hned bylo ptactvo jeden ples.

A jezdec zváben, stavil spěch,

kůň zpěněn je a jonák vzdech’,

plášť řásný s beder padá níž,

on zmámen k rusalce jde blíž

a objímá ji, líbá již!

Vždy víc jej láká ženin stín

a jonák padá v ladný klín.

Zrak jeho plá, jak ohně zář,

hoch líbá, láská ženku v tvář

a kolem pasu ruku dal,

až žhavou láskou plápolal

a zmámen hořel jako nach –

leč měsíc skryl se strachem plach.

Nevěsta vzdechla ranních chvil

a z hradu blíž zněl její kvil. –