Rusálka.

Tušíc v ňádru cosi

matka syna prosí:

„Varuj se dnes, dítě,

vyhazovat sítě.

Třikrát běda tomu,

Kdo vychází z domu

před vzkříšením páně –

nevěř vodní panně.

Nesyt zpívá v noci

o zesnulém otci,

zajisté že věstí

nějaké neštěstí.“

Nedbal rybák mladý

matky moudré rady;

sotva vzešlo šero,

vyplul na jezero.

Těžké mlhy plynou

sivou nad hladinou

a halí oblakem

kocábku s rybákem.

Vlna bárku honí,

prudce vráží do ní

a kol lodní stěny

divé syčí pěny.

Loď však k předu chvátá

jako kouzlem jata

po nejisté trati,

div že se nezvrátí. –

Jaká pak to vstává

náhle z vln postava

mezi temnem mraku

tak ohnivých zraků?

Rybák hledě na ni

myslí, že to zdání

a že ho ze vzdálí

smysly jenom šálí.

A hle, v záři jasné,

tak že rybák žasne,

zvolna po jezeře

zjev se blíže béře.

Oči, líce, vlasy

nebeské jsou krásy

a ztepilosť těla

důstojná anděla.

Hlavu má lekutou

bujně ovinutou

a kol těla řásu

divou místo pasu.

Blíž se béře vlnou

mocí tajuplnou,

temný plamen v oku

rybářovi k boku.

Rybář v rudé znoji

bez potěchy stojí,

co se mu zde jeví,

vysvětlit si neví.

„Hoj, mladý rybáři,

hladkých, sličných tváří,

popluj přes hladinu,

popluj k mému týnu.

Čeká v něm na tebe

slastiplné nebe, –

pospěš, hochu milý,

jsme tam v malé chvíli.“

Rybák v děsné muce

k nebi spíná ruce,

běda, třikrát běda, –

marně spásy hledá.

Hle, loď jako střela

náhle povyjela

provázena v kvapu

teskným šumem slapu.

„Krásný jsi a snědý,

poceluj mé vzhledy –

hoj, rybáři mladý,

obejmi mé vnady.“

Pro Kristovy rány! –

rybák polekaný

z náruče panniny

sklesl do hlubiny. –

Smutno staré matce

v rybářově chatce:

nedočkáť se svého

syna ubohého.