RUSALKA.

Když plálo světlo měsíční

v stříbrné stromů šumění,

přichvěla v šeptu chvojoví,

přichvěla ke mně ve snění,

zelenou stichlou alejí...

Dlouhé vlasy jí voněly,

tak opojně, jak rezedy,

v můj tolik svůdně hroužila

svůj velký zrak –

až v hrudi, jež se oužila,

mi bilo srdce tak –

oh byla krásná, divoká,

oh byla zvláštní tak!

A pak:

Skasanou sukní sedla si

lichotně ke mně do trávy...

a blízko tak!

A jako by mne uhodla

svým zrakem stále upřeným,

na pranic se mne neptala,

jen udýchaně šeptala

zvonivým hlasem svým:

„Smutný můj princi – lásko má,

vy dětsky mladý: stesk a sen,

slyšíte píseň jezera,

jak smutně vane sem?

Hladinou toho jezera,

v měsíčním stříbře kolébá

se malá loďka má,

skvostnýma hraje škeblema

a čeká loďka má,

to na vás, duše má – – – – -–

A v jezeře, tam palác mám,

kde vše je láska – krásný klam,

tam vaše sny vám vylíbám,

skutečnost sladší za ně dám,

vy, duše má –“

Tak hýčkala, tak zpívala,

tak pevně v zrak se dívala,

a stále ke mně níž a níž,

a blíž a blíž

se shýbala,

pak – hlavu k hlavě –

tak šepotavě

zas zpívala:

„Ó, pojďte se mnou, duše má,

má láska všechno ulíbá,

a pro vždy vaše duše snivá,

jež dnes jen samý smutek zpívá,

pak bude má,

a blažená!“

A stále níž,

a stále blíž,

se rozechvěně shýbala –

až v roztouženém roznětí,

stiskla mě v strašné objetí –

a líbala – – –

V tom blahu, které cítil jsem,

tak nezažitě vášnivém,

já seznal, že je fantomem –

v tom blahu, jež jsem pocítil,

já seznal, že jsem pouze snil.