Rusalka.

Před svatým Janem k podvečeru,

když stráně zkvetly třezalkou,

tam u rybníka za vesnicí

já setkal jsem se s rusalkou.

Ne v obligátním rouše víly,

já shlédl ji – ať pravdu dím –

ve vkusné letní toaletě

s kloboučkem čistě moderním.

A v ohon rybí nekončil též

se obrys těla spanilý:

moderní měla polobotky –

kdož řekl by to do víly?

Však její oči zelenavé

se mocí chvěly tajemnou,

a jen jsem do nich zadíval se,

již polapila duši mou.

Vítězně pohledy mé pila

a slovům jen se smála mým,

až po klekání uprchla mi

s tím zrádným smíchem zvonivým.

A jak to v pohádkách už bývá,

já neuzřel ji nikdy víc –

leč dodnes po ní touhou chřadnu,

po nejhezčí z všech kouzelnic...