RUSKÁ. (III.)

Někdy jim ruce klesají hrůzou,

když mají vraždit...

Tiše a oddaně umírají

na poli bitev.

Ti, kteří jim rozkazují,

vedou je na jistou smrt

v statisících.

Jak stádo,

dávno již k smrti odsouzené,

jdou osudově

pod jícny děl.

A slyšíš temné a hrozné a pusté

urá, urá, urá!

A potom už bijí

napravo, nalevo – – –

„po suvorovsky“.

Ty – malý, špinavý mužíčku,

tichý, hloubavý, drsný,

celý den ztracený v ošklivých nadávkách,

sedící nad kotlem čaje,

v své syrové podzemní díře –

buď zdráv!

Hleď, nikdo tě neosloví,

nikdo tě nepozdraví,

skromného, velikého hrdinu,

umírajícího

za věci neznámé, daleké

tvé temné a chudičké duši...