RUSKÁ TRAGEDIE

Z nich a za všecky slyšet hlas snů a běd,

těch, kdož se zmocnili kdysi vlády země.

I my, kdož jdeme spasit svět,

hřešili jsme a milovali,

jako jiní, jež zkoušel Bůh,

nadlidští lidé, kteří se rvali

o slunce, chleba, vzduch.

My, kdož dnes objímáme, a zítra jsme krutí, jiní,

odsoudíme v zápětí chvíle, jež viní,

o lásce sníme, která ví

omezovat své bratrství,

také my svědky se stali

katanských konců.

nejkrásnějších svých myšlenek.

Pro zhrdající své srdce

neuslyšíme umírat

jednotlivce ni miliony

ale křísíce z rakve mrtvý věk,

rosteme nad trůny, nad mamony

ze smrtí, vražd a ztrát,

i ten chór blahoslavených našich mučedníků

dílo je nadlidské stavby nadlidských smrtelníků.

Takto je vidím opuštěné,

k smrti odsouzené miliony,

jak se rozednilo,

hladové sklánět se ke mně,

přicházejí dlouhým stromořadím zasněženým

z daleké země,

a nad nimi ze všech stran pohřebních panychid zvony.

Zpívají jako chór blahoslavených a svatých,

nevědomých, utracených, postřílených

modlitbu,

poslední modlitbu ke chleba krajíci,

nezrozeného nikde z klasů zlatých,

vzpučelých z lůna revoluce

poslední modlitbu před smrtí,

úpěnlivou a lkající.