Ruské lokomotivy.

V mé denní procházky po nemocničním dvoře

a ve sny moje v tichu nocí

se zařezává jako těžké hoře

hvizd lokomotiv neodolnou mocí.

Zní temně jako hrozba z útrob země,

zní řevem poraněné zvěři.

V něm strašná bolest letí ke mně

a v nitru duše mé se náhle zšeří.

A přece vím: Až vzejde míru slunko zlaté

a vlak mne k ženě, k dětem bude nésti,

že tenhle hvizd, jenž nyní duši mate,

znít bude jistě jako výkřik štěstí.