RUSKO

Mor s hrůzou a vzpourou v koutech mých

srazily mne do prachu země, klečet a prosit.

Nelze být živu s neúrody.

Ani z vražd a vin vlastních bratří,

běsnících na vlastních dětech,

ni z krutých proroctví básníků.

Jsou básníci krutí předzvěstmi

strašidel z neobílených hrobů.

Jednoho dne

neurodí se. A zavyjí

v záhrobním sboru,

jednohlasně,

všecky přečiny násilníků:

„Ještě bez moci, ještě bez ráje,

bez lidí svých obšťastněných,

jak jsme si je vysnili.

Není však možno zříci se

vůdčího panování

v zemi budoucího ráje.

Proto dále ještě vraždíme

pro lásku k člověku lepšímu,

třebas že vrazili jsme dýku

do srdce celého Ruska,

klečícího a prosícího.“

Nuž ať prosí. Ať humanitu provokuje.

Co může už více povědět světu,

rouhající se chlubná utopie

všemu řádu?

Jsem neschopnost, jsem lenost,

geniální jsem negramotnost,

jsem rozbité tělo mužíkovo

až do žebrácké němoty,

jsem hříšné dědictví po otcích.

Nemohu odkaz rozpečetit, ni unést

miliony pudů hříchů,

neschopno sloužit, neschopno panovat,

tělům neschopno dáti chleba,

duchům světla.

A přece ještě sním o ráji

dělníků celého světa,

já,

humanitu dnes prosící,

a smějící se jí démon

rodícího se Ruska.