Ruth.

Zabolelo srdce dobré ženy

Noemi, jež plačíc trpkým bolem

vracela se z Moab domů zpátky.

Provázely smutnou dcery její,

plašíce jí s čela něžnou rukou

zoufalé a černé dumy těžké.

„Holubice moje, nelze jíti

v neznámé vám kraje se mnou bídnou,

navraťte se v domy svojich matek,

oblažte je vroucí láskou něžnou,

šedinám již dosud mým jste přály!“

Zaplakaly obě smědé děvy,

obejmuly vetché tělo její,

takto žalnou prosbu svoji vedly:

„Sloužit budem jako otrokyně,

nevyháněj zpět nás, máti drahá,

uvykly jsme tvojí hřejné lásce!“

Zželelo se ženě proseb vroucích,

pozvedla je k srdci, které tlouklo

lahodivým tempem slasti – –

Cizinci se v dáli kdesi vzali.

Nebeským jim jasem plály tváře,

jiskrné pak oči leskem lásky

snivě hrály jako černé hvězdy.

Vhloubily se v zraky obou dívek.

Zachvěly se obě prudkou vášní:

milostnou jim touhou srdce jata

zabušila mocně v ňadrech bílých.

Nepohlédnouc v choré tváře matce,

přitulila srdce k srdci mládce,

vzdálila se starší dcera lepá...

Váhala i mladší v sladké touze,

čarovnému mládci vzhlédla v líce,

poskočila chvatně v jeho náruč,

pohleděla potom matce v líce,

vrátila se s bolným pláčem na rtech,

políbila vetchá její ústa,

pospíchala širou žlutou pouští

k Betlehemu, místu svojí slávy.

Cizinec se volně vznášel k nebi.