Růže.

V té zlaté knížce mezi listy,

kam zrak váš blankytný a čistý

tak často zří – jak jímá hled!

Ty lístky zvolna padající

a v prach juž, který zajde, tlící,

pak dávno, dávno uschlá sněť –

ó, jak to všechno ňadrem chvěje,

ton zašlých písní rozvučí,

z nichž o štěstí jen prvá pěje –

však v druhých chlad a beznaděje,

že div to srdce nezmučí!

O chápu, chápu, krásná paní,

proč, sama-li jste, z nenadání

ji tisknete tak k žhavým rtům;

proč skráně vám tak nachem vzplanou,

jak červánky když zlaté vstanou

a spějí k bílým oblakům.

Však vím též, proč pak náhle zblednou,

jak tknul by se jich mravný led,

proč v bolesti se ňadra zvednou,

a s povzdechem v dál’ nedohlednou

proč v slzách jen zří smutný hled...

Vím, jistě že tu vzpomínáte

té krátké doby, vám tak svaté,

kdy pravé lásky zlatý květ

vám sladkým kouzlem v srdci vzklíčil,

chrám nadějí až v nebe vztýčil,

žel! na čas jen... a naposled –

Bylť student chudý, k němuž citů

byl upoutal vás vřelý zdroj –

vy bohata – a v zlata kmitu

i ve nádhery zářném svitu

juž stlumen mnohý lásky boj!

Tak rovněž vás též zaprodali.

Co na tom, že tak pošlapali

dvou duší štěstí nevyšší?

Čím byla jim ta sterá muka,

v nichž srdce krvácí a puká,

že nic je víc juž neztiší?...

Ó, málo dbali, dědem spíše

váš příští muž že moh’ se zvát –

byl bohat – – a jen v cifrách píše

teď lásku svět – a srdce?... Tiše

a zvolna může umírat...

Byl hrozný den to, v rozloučenou

když v bolu s myslí rozechvěnou

jste viděla tu drahou líc,

v niž bezesných všech nocí vryla

se známka jen, jež proměnila

jej v stín, že k nepoznání víc...

Ó, jak vám bylo, beze slova

té bílé růže vonný květ,

již dostal kdys a jež teď chová

pro vás těch dob jen muka nová,

když v zpomínku vám vrátil zpět?!

A pak – den podzimku byl chladný,

na stromech list juž skoro žádný –

do kostela co nevěstu

znov’ zmládlý stařec s zářnou lící

vás bledší ved než sníh se skvící,

když v mrazu napad na cestu...

A branou-li snad v nové žití

ta cesta starci měla být –

hrob nadějí v ní jenom zříti

vám souzeno, tak zapomníti

na všecko: lásku, srdce, cit...

Leč ne! co dím?... jak zapomníti!?...

Ó nechvějte se! – vím, že zníti

zas slyšíte tu ránu, chrám

v níž zachvěl se, když se rtů „ano“

vám sjelo, a tak dokonáno,

co trpký osud chystal vám...

Byl výstřel to – – pak hlas váš rvoucí

všech srdce, chvat ven šílený – –

než pozdě!... Ustálo juž tlouci

vám oddané tak srdce vroucí

pro sen své lásky ztracený!...

Však, proč vám nyní nebránili,

když nedbajíc nic, šat váš bílý

že celý krví potřísněn,

jste líbala to chladné tělo,

že div se ještě nezachvělo,

jej v sladkých jménech zvala jen!?...

Ach, tklivou scenou vše to bylo:

váš bol, že nelze větší nést,

kol němi ti, v jichž prsou bilo

to hlasem Boha: „vaše dílo,

jen vaše, vaše vše to jest!“... –

Dnes vdovou jste. Ne dlouho štěstí,

v němž doufal zřít sny zlatých zvěstí,

se těšit mohl starý muž;

snad výčitek jen ostnem schvácen

sen vašeho že štěstí ztracen,

po sňatku zemřel brzy juž – –

Jste volna zas a posud krásna,

a v nádheře a bohatství

snad budoucnosť vám kyne šťastna –

nuž, proč váš zrak jak mroucí hasna

se stále jenom v slzách chví?...

Či zříte stále v modré dáli

za nízkou zídkou rov ten malý,

pod drsnou hroudou hlíny jen

kde v koutku, kam jen luny snivý

a hvězd svit padá mlčenlivý,

juž dlouho dřímá věčný sen

ten „jehož jméno vám tak svato

a jenž vám nad vše drahý byl?...

Ó věřím, trudno myslit na to –

Ne vámi však vše ve prach sváto,

a on? Vám jistě odpustil!

Ba ještě víc! V těch hořkých chvílích

té růže lístků svadlých, bílých,

jež vám tak drahým odkazem,

když polibkem jen vroucím tkne se

váš ret, co srdce touha nese

za ztraceným a prchlým snem –

ó, jistě že ta drahá hlava,

ač chladná zem ji přikrývá,

vás zří a jak v těch dobách žhavá,

kdy pojila vás láska pravá,

zas blaženě se usmívá!...