Růže a réva.

Stála růže, stála

Podlé vinohradu,

Přerozkošnou zála

Z útroby své vnadu.

Stála jako v pýše

Králka na svém trůně,

Jakby krásy říše

Spolehla jí v lůně.

Viděla to z dolu

Réva libosvorná,

Projádřila v bolu

Slova přepokorná:

„Královna ta růže

Sluncí, hvězd je družka;

Což má tvárnost může?

Já jsem jenom služka.

Ach že se tak nice

Plazím jako v stáří,

Že té milostnice

Nemohu zříť tváří!“

Aj tu vinař spěje,

Nese kolů mnoho;

Což ta réva chvěje

Radostí se z toho!

Od země ji zvedá,

Ke kolu ji váže;

A již réva hledá,

Co jí srdce káže.

Vidouc v lesku zoře

Kněžnu krásy kvésti,

Jme se u pokoře

Řeč k ní vděčnou nésti:

O jak proskvívá se,

Jak ji krása šatí!

Kdož se jí v té kráse

Může vyrovnati?

Královna jest ona,

Kněžna velestkvoucí,

A dvůr její koná

Vůně přeliboucí.

Což já láskou hořím

K tobě květin perle!

Což se nice kořím

Mocné tvojí berle!

Pokoru tu vnímá

Anděl květin strázce,

Tedy k révě zpříma

Zamlouvá se v lásce:

V skromné lásky vetu

Zvláštní šperk máš míti,

Bude se z tvých květů

Rajská vůně líti.

Chvěje se tu réva,

Slast jí plyne v lůně,

Z prsou povylévá

Milostná se vůně.

A ta vůně líbá

Zeje toho času,

Když se růže hýbá

K slavičímu hlasu.

Příbuzny jsou sobě

Réva s růží kněžnou,

Proto láskou obě

Milují se něžnou.

Stejnou světu dobou

Rozkoše z nich kanou,

Stejným časem z obou

Sladké vůně vanou.