Růže a zvonek.

Na kopečku stála růže,

Pod ní kvítí vnadného;

Vše tu růži milovalo,

Jenom ona žádného.

Nejvroucněji mezi kvítky,

Co jich měl ten kopeček,

Miloval však růži krásnou

Fialový zvoneček.

Pak-li větřík chladný

Tílko růže klonil,

Hned ten zvonek vnadný

Úpěnlivě zvonil;

Zvonil, jak by nebe

Pohnout chtěl svým hlasem,

By se smilovalo

Příjemnějším časem.

Pak-li růže hlavičku

Slunce příliš hřálo,

Hned se zase zdálo,

Že zvoneček zvonil,

By milostnou rosičku

Měsíc s nebe ronil.

Zvěděl-li však svými zraky,

Že blesk bouře k růži hnal,

Zvonil zvonek, aby mraky

Zvoněním svým rozehnal.

A ta krásná růže

Na květoucím kopečku –

Ona se jen smála

Upřímnému zvonečku.

Tu zvoneček umlk’.

Přišel ale čas,

Kde to věrné kvítko

Zazvonilo zas;

Zazvonilo naposledy

Žalostivě nad miláčkem,

Že tu z vroucí, věrné lásky

Zvonit musí – umíráčkem!