Růže bílá a červená.

Kvetla růže míle,

Ale kvetla bíle

V přespanilé pravnadě

V rájské ondy zahradě.

V barvě, lásky znaku,

Utkvělému zraku

Kvítí lásku jevilo,

Jakou v sobě nosilo.

Krásou přeúhledná

Jenom růže jedna

Bez nachu se bělela;

Lásky-liž snad neměla?

Vzplanul večer tichý,

Na vše živočichy

Lejíc sladkou ostrabu

V přelíbezném půvabu.

Tenkrát v rajskou říši

Stoupil s nebes výší

Světlem kol jsa přiodín

Milosrdný Hospodin.

Země se tu celá

Hrůzou rozechvěla,

Bojíc ve svém hluboku

Přísného se výroku.

Ale jak ta země

Slouchala to němě,

Že chtě lásku osvědčiť

Hodlá Pán se včlověčiť!

Všechen tvor svou hlavu

Zvednul na oslavu

Z hlubokého zámutu,

Jenž dán pro hřích v pokutu.

A té blahé chvíle

Ňádra růže bílé

Láskou zcela zjihnulá

Rudým nachem vzplanula.

Od doby již této

Růže každé léto

Nachem kojí lidský zrak,

Pověčný jsouc lásky znak.