„Růže.“

„Ó, růže krásná,“ dívce děl,

já miluji tě vřele;

tě milovat, tě pěstovat

bych chtěl po žití celé.

Mou budeš-li, mne učiníš

nejblažším smrtelníkem;

ó, rci, chceš život pro celý

bych byl ti zahradníkem?“

A „růže“ „Ano“ zašeptla

v lehýnkém uzardění...

On myslil, štěstí takému

že v světě rovno není...

Však krátce na to zůstavil

„růžinku“ opuštěnu...

Proč „růže“ pro něj ztratila

tak náhle všechnu cenu?

Proč ji, kterou tak miloval,

opustil nenadále? –

Aj, zvěděl, že již „růžinka“

kdys měla – „poupě“ malé...