Růže exulantů

Vy květy lásky a bolesti, červené růže,

jež po celých staletích ještě

na malém paloučku kvetete Morašickém

za rosy a deště,

a sluncem laskány, dech svůj šíříte vonný

nám v radost i stony,

co tisíce jiných Čas vyplel, sta rodů zapadlo v plísni

a bez počtu zašlo jmen v prachu,

vy růže rdící se v nachu –

ó, jakou vás, trpkou či sladkou, pozdravit písní?!

Z těch horoucích polibků, kterými rodnou svou půdu

líbaly v bídě a trudu

zde naposled ještě bledé vyhnanců rety,

z těch krvavých slz, jež s jejich kanuly očí

tu lesů na úbočí,

než síleni pouze šlapanou bratrskou vírou,

dál táhli v cizinu širou,

vy vzrostly jste, růže, lásky a bolesti květy!

A národ pak umíral, na prsou horu měl tíhy,

vše brali mu, rvali:

i víru, i volnost a slavné odkazy dědů,

z úst jazyk mu trhán a české páleny knihy,

ó, trýzně, ó, žaly!

Vše vyplenit třeba – si řekli – až do těch posledních sledů,

co národ zdeptaný sílit a vzkřísiti může,

než zhyne a zetlí –

leč na malém paloučku dál jste tu kvetly,

vy vyhnanců růže!

Dál kvetly jste divem za naší bídy a noci

v zapadlém dolíku lůně,

a dál i do mrákot národa čarovnou mocí

ta vaše dýchala vůně;

a vítěz co jásal již zlostný

a křičel už: Pleňte! –

vy svými jste bodaly trny a ostny

v led našeho těla,

až krev se v něm hnula prudká a vřelá,

a šeptaly: Nezapomeňte,

čím byli, co trpěli pro volnost vaši tu otci!

A zkusili vyrvat vás navždy z té kacířské půdy

v svém šílení kletém,

leč květ váš se znovu rozhořel rudý

tu s novým zas létem –

ó, příliš jste hluboko kořínky svými

v té půdě posvátné tkvěly:

pluh nemoh vás zaorat, zdolat dech zimy,

vnuk zištný, ni cizinec smělý.

Ba zdálo se, jak byste ze sama srdce té země,

jež trpěla němě,

tu rostly a kvetly a krví její se rděly,

vy symbol té lásky k svobodě, národu, řeči,

jež přes útisk větší a větší

a přes bol a muku

se s pamětí křivd, jež cizí přineslo jarmo,

vždy hlouběj vrývala do srdcí vřelého tluku

a vyhladit nedala – nedala – darmo vše, darmo! –

již nikým ze srdcí otců, ni dětí, ni vnuků.

A zkusili osít palouček semenem býlí,

to udusit mělo vám síly;

a do srdcí sili nám nenávist bratra i k bratru

a cizáctví plevel, jed zisku a pýchy,

by nedbala na lid, tu chátru,

a spěla se slunit, kde vládců se rozlévá přízeň.

Než, ze setby jaká je čekala sklizeň?

Len s paloučku svezli a třeli jej v statku,

a v krátku,

ó, slyš, jak zvon duní, viz, noc plá krvavou zoří,

a všecko v jediném zmatku

již křičí: Len chytil, dům hoří!

A ze srdcí národa, nežli své vykřikli: Amen!

hle, zářný vyšlehl plamen

a plevel v nich ztrávil a čistotu otců jim vrátil

a šířil se, rostl, vše zchvátil,

jak plápolal touhou zas po staré hrdosti, slávě

a svobodě vlasti,

i pouta vše přepálil, hradby pohltil dravě,

trůn tyranův chytil do žhoucích ničivých ramen,

a v požáru světa,

v němž dějin soud slyšel vnuk pozdní se třásti,

říš lehla popelem krutá a kletá.

Vše troskou a troudem, co patou nás drtilo svojí

jak bezcitný Osud.

Leč svobodný národ zase tu stojí,

a jara když přilétá bůže,

vy růže, vy vyhnanců růže,

na malém tu paloučku nachově zkvétáte dosud.

Již nemusí bát se

vnuk pozdní, když s úctou se shýbá

a památky živé, vás, líbá,

že za stromem číhá snad zrádce

a za noci zbudí jej drábi,

by kacířské knihy hledali, s Koňasem v čele,

od krovu po sklepy ztmělé

i v přístěnku báby;

ne, celý dnes národ, pout všech a okovů prostý,

jak na dědů skvosty

k vám v pohnutí hledí a slzou vděčnou vás kropí,

vy posvátné růže,

vy lásky a bolesti bratrské krvavé stopy!

Ó, rosťte a kveťte jen dále po celé věky

tu na svém paloučku malém,

a nebe vám zalévej rosou a jarní svou vláhou

tu vaši prsť drahou

a svěcenou žalem,

a slunečná záře vám líbej kalichů vděky!

Z té půdy jste nedaly vyrvat se, vzíti,

vždy znovu se zbudily k žití,

jak národ náš přes trud a muka;

nechť věčně tedy zde pláte,

jste svaté,

a nesmí již dotknout se květů vám zlovolná ruka!

Ó, rosťte a kveťte a hlásejte němy,

že z lásky jen k rodné té zemi

a k svobodě – vzácné národu vzkvétají růže!

Jí učte nám ženy i muže

a v nové vždy keře a sněti po věky žeňte

a v naši lhostejnost, slabost a mdlobu,

jak mrtvých hlas z hrobů,

své šeptejte výstražné: Nezapomeňte!