Růže jsi –

Růže jsi, žel ale, růže zvadlá,

sopka krás jsi, oheň tvůj však zplanul,

hvězda jsi, leč hvězda s nebe spadlá.

Vše mne upoutalo, kde jsem stanul,

velebně mne dojal pohled chrámů,

z vnitřku jejich mrtvý chlad však vanul.

Opustila’s nyní sebe samu

a jen osud stále tobě volá:

nejsilnější slávy kmen já zlámu.

V síni dožů, když jsem hleděl z dola

na ty tváře volenců tvých dávných,

kývala mně jejich hlava holá.

Každý mluvil: „Hochu, z dob těch slavných

zbylo vlasti naší slávy málo,

nic, leda pár loděk mořeplavných.“

„Nám ty loďky, vám pak nebe dalo

místo žezla zákolníček k pluhu;

avšak lidstvo ještě neskonalo.“

„Po potopě zklenul tvůrce duhu!“ –