Růže – láska. (2.)

Viděl jsem tě v denní kráse tvojí,

viděl jsem tě, růže, z večera

v slzách tvých, jež skrytě za šera

s nocí den ve vonných ňádrech pojí.

Marné však ti s takou na mne zbrojí,

nestálostí roste nevěra,

a já zašel, s sebou nebera

pamět než na svadlou růži svoji.

Než kdy z rána v slzách jsi tu stála

o mých snů mi touze šeptajíc,

tu mi svatým ohněm duše vzplála:

Tenkrát’s byla, růže, nejkrásnější –

vímť já to – vždyť nemám srdce víc, –

a jdu zas – než kdo mě ukonejší?