Růže na Kriváni.
Rozkošné ráno se to probudilo
a na Tatrách si slunko poskočilo,
tak vesele zasvitlo v údolíčko
jakoby zdrávo bylo mé srdíčko;
srdíčko mé to ale zdrávo není,
ten pěkný svět jen v žalost se mu mění!
Chodil po skalinách,
neminul dolinu,
všade hledal spásu
pro svoji děvčinu.
Pod hlavu jí vložil
třetí vínek svěží,
a ta drahá hlava
dosud chorá leží.
Hle již se k ní anděl blíží,
jenž ty očka spánkem klíží.
Dřímej, moje hlavo milá,
zdráva si se probudila. –
„Stujte, otče, z pravé strany,
nenechte jí bez ochrany;
vy matičko v levo stujte,
před zlým snem ji opatrujte.
Já sám s dovolením božím
sluch svůj na srdce jí vložím;
říkejte modlitbu vroucí,
ať to srdce slyším tlouci.“
Již svou hlavu k srdci kloní,
tlukot tlukotem se honí; –
uzříte, co láska umí –
hoch těm zvukům porozumí.
Srdce zvoní: „Milý hochu,
miluješ-li mne jen trochu
a máš-li mne za nevěstu,
na Kriváň si hledej cestu.
Bílý kámen, jenž tam hoří,
moje mladé srdce moří;
v plameni však květe růže,
ta mi k zdraví dopomůže.“
Skok – již letí pro tu růži, –
děva ale na svém lůži
procitnuvši zkříknout chtěla –
proč? – to sama nevěděla.
Kriváni s tou svou hlavou co rok bílou,
co rok se snoubíš zase s novou milou,
co rok ji pochováváš, oplakáváš,
a zase nové vstříc se zelenáváš.
Pro člověka takové lásky není,
ten mívá jenom jedno potěšení!
Vyběhl z dědiny,
spěje do výšiny;
v strachu hledí za ním
lidé z údoliny.
Zlá to cesta vzhůru,
co krok v sníh se boří, –
však tam na temeni
již ten kámen hoří! –
Na kameni, v mechu zlatém,
v ohni, jako v lůně svatém,
plane čarodějná růže,
ta, jež děvě dopomůže.
Pro bůh, stezky jsou neznámé,
cesta kluzká tam se láme;
noha těžká propadá se –
a zas z ledu vymáhá se.
Náhle trhne se od skály
teplým slunkem sníh roztálý – –
strašnou prohlubní se valí
ve hrob němý, v němé skály.
Hoch se chytil za křovinu,
v strachu hledí v prohlubinu. –
Hrůza! – nazpět víc nemůže –
ale před ním v ohni růže! –
„Oj ty osudnice žasná,
jak jsi svůdná, jak jsi krásná;
má jsi, má, ty spáso bolů,
s tebou musím, musím dolů!“ –
S chatrčí, z níž dým se vinul,
s tou se loučil, nežli zhynul,
zlíbal růži pak a skočil. –
A lid žehnaje se
k děvinu spěl lůži,
klada jí na spánky
skrvavenou růži. –
A děva ze spánku se probudila,
jak slunko jarní zdráva poskočila –
uvítat chtěla jarní údolíčko –
a ještě někoho. – Bídné srdíčko!
Pro tebe není slunko, – jaro svěží, –
tvé potěšení v němém hrobě leží.