Růže na Kriváni.

Rozkošné ráno se to probudilo

a na Tatrách si slunko poskočilo,

tak vesele zasvitlo v údolíčko

jakoby zdrávo bylo mé srdíčko;

srdíčko mé to ale zdrávo není,

ten pěkný svět jen v žalost se mu mění!

Chodil po skalinách,

neminul dolinu,

všade hledal spásu

pro svoji děvčinu.

Pod hlavu jí vložil

třetí vínek svěží,

a ta drahá hlava

dosud chorá leží.

Hle již se k ní anděl blíží,

jenž ty očka spánkem klíží.

Dřímej, moje hlavo milá,

zdráva si se probudila. –

„Stujte, otče, z pravé strany,

nenechte jí bez ochrany;

vy matičko v levo stujte,

před zlým snem ji opatrujte.

Já sám s dovolením božím

sluch svůj na srdce jí vložím;

říkejte modlitbu vroucí,

ať to srdce slyším tlouci.“

Již svou hlavu k srdci kloní,

tlukot tlukotem se honí; –

uzříte, co láska umí –

hoch těm zvukům porozumí.

Srdce zvoní: „Milý hochu,

miluješ-li mne jen trochu

a máš-li mne za nevěstu,

na Kriváň si hledej cestu.

Bílý kámen, jenž tam hoří,

moje mladé srdce moří;

v plameni však květe růže,

ta mi k zdraví dopomůže.“

Skok – již letí pro tu růži, –

děva ale na svém lůži

procitnuvši zkříknout chtěla –

proč? – to sama nevěděla.

Kriváni s tou svou hlavou co rok bílou,

co rok se snoubíš zase s novou milou,

co rok ji pochováváš, oplakáváš,

a zase nové vstříc se zelenáváš.

Pro člověka takové lásky není,

ten mívá jenom jedno potěšení!

Vyběhl z dědiny,

spěje do výšiny;

v strachu hledí za ním

lidé z údoliny.

Zlá to cesta vzhůru,

co krok v sníh se boří, –

však tam na temeni

již ten kámen hoří! –

Na kameni, v mechu zlatém,

v ohni, jako v lůně svatém,

plane čarodějná růže,

ta, jež děvě dopomůže.

Pro bůh, stezky jsou neznámé,

cesta kluzká tam se láme;

noha těžká propadá se –

a zas z ledu vymáhá se.

Náhle trhne se od skály

teplým slunkem sníh roztálý – –

strašnou prohlubní se valí

ve hrob němý, v němé skály.

Hoch se chytil za křovinu,

v strachu hledí v prohlubinu. –

Hrůza! – nazpět víc nemůže –

ale před ním v ohni růže! –

„Oj ty osudnice žasná,

jak jsi svůdná, jak jsi krásná;

má jsi, má, ty spáso bolů,

s tebou musím, musím dolů!“ –

S chatrčí, z níž dým se vinul,

s tou se loučil, nežli zhynul,

zlíbal růži pak a skočil. –

A lid žehnaje se

k děvinu spěl lůži,

klada jí na spánky

skrvavenou růži. –

A děva ze spánku se probudila,

jak slunko jarní zdráva poskočila –

uvítat chtěla jarní údolíčko –

a ještě někoho. – Bídné srdíčko!

Pro tebe není slunko, – jaro svěží, –

tvé potěšení v němém hrobě leží.