RŮŽE OUSTECKÉ. (II.)

Tak v neděli – kdy červen plál,

u Oustí Čech a křižák stál.

Čech kacíř, věkovládný Řím,

jejž věčným stíhá prokletím,

a křižák, jehož žehnání

ku vraždě papež pohání,

a andělů a svatých moc

mu přislibuje na pomoc,

a čím povraždí Čechů víc,

tím spíš své spáse půjdou vstříc.

– Kdo Čecha šetří, – papež děl –

nám samým bude nepřítel,

ni chleba jíst, ni vody dát,

to Čechu nikdo nesmí přát,

i každý strom ten budiž klet,

kde Čech chce v stínu posedět.

Tak v neděli, kdy červen plál,

u Oustí Čech a křižák stál.

„Je hříchem válčit v neděli“

– tak Čechové si mysleli –

„my rádi bychom prodleli.

Ba, tento svatý Páně den

být krví nesmí znesvěcen!...“

„Však nad každou mši milejší

krev Čechů Boha skonejší,

by krvavou tu neděli

i děti Němců viděly,

a vzpomínaly i jejich děti,

jak chrabří Němci den Páně světí!...

ať celý svět náš slyší hlas –“

tak Němci práli pyšně zas.

Čech zraky svoje k nebi zved’,

a Němci vraždou svítí hled,

a libá vůně záplava – –

to už je lázeň krvavá!...

Hle, moře růží rdí se kol,

jak krví plál by vrch i dol,

a co má jí kacíř krůpějí,

ty všecky dnesky se rozlejí.

„Tož budiž Bohu žalováno,

že pokoje nám nedopřáno,

že v svatém míru nesměli

jsme světit boží neděli!

Tož nutno nám se bíti dnes,

a na krvavý jíti ples!

A když už tak se máme bít,

tož přísahejme nešetřit,

kdo znesvětil tu neděli,

by lidé o tom věděli,

že kacíři den Páně jest

i nad vítězství, slávy čest.

Bůh pokorným rád milost dává

a nad slabým se smilovává –

a Bůh náš bude strážný štít!

Teď s Bohem bít se jest i mřít,

nuž, hejtmani a rotníci,

svou zvedněte už pravici –

a cepníci a pavezníci –

už spusťte „boží bojovníci“!“

Už děla hřmí jak letní hrom

a zpěv jak bouř zní v jitru tom.

Jak mračno prachu zavíří,

to němečtí jsou rytíři – –

tisíce blesků kol se míhá,

a žhavé slunce všecko sžíhá,

a v děsném chumlu stíhá se

blesk – skála v smrtném zápase,

a pohrdavý selský cep

jak v otep nadá v Němců leb,

a každá krůpěj krve hned

se mění v růže žhoucí květ.

A bylo žhavých růží těch,

jak celý svět by jimi zkvet,

a jak svým cepem mávnul Čech,

krev Němců tekla v pramenech

a v růžích zkvetl celý svět!...

Už křižák pádí polekán

a Čech je zase pole pán.