RŮŽE OUSTECKÉ. (III.)

„Ó, ustaňte už, Čechové,

vy přeudatní rekové –

a nad námi se smilujte

a životy nám darujte!

Již vidíme, že boží síla

vám paže svoje propůjčila

my rádi chcem vás uznati,

jak bratry svoje vítati

my chceme státi k vaší víře,

vás neuznávat za kacíře

a od toho dne celý Řím

mám bude jenom prach a dým!“

Čtyřmecítma mečů pohromadě

německých stojí v jedné řadě,

meč každý zabodený v zem,

jak sám by také prosil něm,

že husitskou krev dosud lil,

než kdos mu vyšší zabránil...

a nad těmito němými meči

tam čtyřmecítma pánů klečí –

i prosí meč a prosí pán,

by od zhouby byl zachován.

Však kacíři – jsou kacíři,

ti s Němci už se nesmíří.

„Jak dříve Němci nechtěli

nám přáti boží neděli,

a ke hříchu nás sváděli,

tak nyní už, když hřích tu jest,

ať větší též nás stihne trest:

tož Češi, věrni přísaze

nic nepolevme v odvaze –

co rána, to buď Němce pád,

a bijme, bijme napořád.“

Patnácte bylo tisíců

německých chlapů i šlechticů

a – jaká hrůza, hanba dnes –

ni jeden život neodnes!

A není v Němcích krajiny,

ni hradu ani dědiny

kde nezněl by matky teskný kvil,

že syn se z Čech jí nevrátil!

Z té krve hrabat vzácných v kraji

nejkrasší růže vykvétají

a celá vůkol krajina

se růžemi těmi popíná,

neb německé, hle, krve pal

se v růžích těch tu znovu vzňal.

A podnes v onom bitvy kraji

tak rudé růže vykvétají,

že chodě v Čechách kříž i kříž,

tak rudých růží neuzříš,

jen běda, k nim že přivoněv

tu cítíš vůni – lidskou krev!...