RŮŽE PO TMĚ

Za zlatého rána

se růže rudě tmí,

rudá tma v zlato vtkaná

a ve tmě pod hvězdami

se zažíhá jak rána

a nevoní, jen mámí.

Ale když okenice

noc zajaly a vězní,

zvon růže nezní

a šarlat padá s líce.

Nemůže barvu lhát,

vylila víno ze sklenice.

Jen smuteční má šat

a závoj nenadzvedá,

pod kterým tvář jde spat

jako červ země bledá.

Anebo barva věcí

je ve tmě čirá.

A růže se má svléci

a ruměnec si stírá

a vylévá svou sklenku,

tak průsvitná a sirá.

Vrátila rudou plenku

očím, které ji tkaly

a zůstaly tam venku.

A noc ji do tmy balí

a vkládá do etuje

na křišťál, na krystaly,

na krásu, když je nahá.

A tmou jen vůně pluje

svlékání, ještě vlahá.