Růže polední. (4.)

Ne, to není teď ta moje růže,

již jsem střehl, odchoval si já,

ráno zašlo, vůně, barva hynou,

takto růže, takto nejsi má!

Květem ráno láska pohrávala,

vonný dech ji vůkol roznášel,

a kdy láska ranní zaplakala,

rozkošný to byl v těch slzách žel:

svatá láska v časném rozechvění

slzou štěstí barvila jí líc, –

vyschly slzy – slunce na polednách –

a teď pláču já, že lásky není víc!