Růže polední. (8.)

Vdechl jsem svůj život ranní růži,

v poledne mi stichla, umírala,

měl jsem dívku, spálilo ji slunce,

a má láska stichla, zaplakala.

Stíny tiché, boží svaté stíny,

zdaž mi osvěžíte růži bledou?

Snad – snad ne – však dívce mojí lásku

slzy, písně nazpět nepřivedou.

Přijde večer, růži zavře k spánku,

čerstvá ji probudí rosa ráno.

Probudí se také láska shaslá?! –

Lásko má, spi sladce! – – Doplakáno!