RŮŽE POVÁŽSKÁ. (I.)

Kvete růže krásná

na Pováží skrytá;

sotvy pozardělá,

sotvy porozvitá.

Šťasten, kdo tu růži

na svá prsa vloží,

v korunce své skrývá

požehnání boží.

Oba byli dobří mládci,

jeden v chýši, druhý v hradě;

jednu růži milovali

na povážské na zahradě.

A když jednou kolem růže

v loďkách jeli v bystrém toku,

viděl každý z dobrých mládců

vlastní touhu v cizím oku.

Věděli, proč slza padá;

pravou ruku v pravou dali,

mládec z chýše, mládec z hradu,

přátelství si přísahali.

Přísahali, promluvili:

„Stejná rána srdce bolí;

jeďme nazpět mimo růže,

nechať ona sama volí.“

Jeli nazpět kolem růže,

zastavili, promluvili:

„My jsme oba tebe, růži,

srdci k zdobě vyvolili.“

Sklonila se krásná růže,

něžný výkvět ňader kryla;

zachvěla se, pozvedla se,

v svatém míru promluvila:

„Vy jste oba statní mládci,

jak dva doubci pod Tatrami,

a já jsem jen slabé děvče,

jako tráva mezi vámi;

démanty však ozdobená

chudobka prý v Tater lese:

budiž mým, kdo na Pováží

drahé ono kvítí nese!“