RŮŽE POVÁŽSKÁ. (II.)

Proč jsi se, ty růže,

v Pováží sklonila?

V krásném jsi rozkvětu,

stále svěží byla!

Myslíš na svou sestru,

chudobičku v lese?

Ztiš se – snad ji anděl

k tvému srdci snese!

Sotvy mladé slunko vstalo,

bylo tiše v chýši, v hradě,

jenom růže vztýčila se

na povážské na zahradě.

Vztýčila se, pozvedla se –

na Tatry se v dálku dívá,

a pak pohled zarosený

v chvějících se ňadrech skrývá.

V šedé Tatry pohlížela,

kam se oba mládci dali,

aby kvítko, chudobičku,

s démanty tam vyhledali.

„Bůh vás potěš, dobrých lidí,

mládče z hradu, mládče z chýše –

mně pak – ať svou svatou lásku

v panenské mé srdce vpíše.

Kdo mně snese ono kvítko,

o kterém mně bylo sníti,

povážskou on růži může

ve svůj život zasaditi.“