RŮŽE POVÁŽSKÁ. (III.)

Co je láska děvy? –

Jarních větrů vánek,

které prochvívají

citů našich stánek.

Chvějí jím a chvějí,

až jeho cit schladne;

pak se všecko ztiší,

a ta láska vadne.

Láska ale matky

povždy víc se zmáhá,

když kořínek v hrobě

až do nebe sáhá. –

Čas šel v dálku, mládci blíže,

a když jeli v bystrém toku,

viděl každý z dobrých hochů

vlastní touhu v cizém oku:

Připlouli a zastavili. –

Promluvil tu mladík z hradu:

„Zde to kvítko i s démanty

v posvátnou tvou ruku kladu.

Chudobku jsem hledat vyšel;

bylo ráno, mladé ráno;

pod Tatrami na pahorku

bylo srdce ukrýváno.

A když srdce uschovali

hlinou růvek zasypali;

do té hlíny kvítek dali

a slzama zalívali.

Všecka kvítka uvadnula,

jenom jedno svěže stálo;

plakalo naň dobré děvče,

jež to srdce milovalo.

Utrh’ jsem to svěží kvítko,

chudobičku zpomínání,

démanty hle ozdobenou,

démanty to milování.“ –

Zachvěla se růže krásná. –

Přistoupil tu mladík z chýše

a děvčátko, neviňátko,

v klín jí kladl tiše, tiše.

Večer přišel. Nad doubravou

tmavá, chladná mlha stála,

plachá srnka, v rychlém spěchu,

mláďata se hledat zdála.

Kvítka klesla. Malí ptáčkové

bojácně se v hnízda brali,

když pojednou větvičkami

v blíži mou se vzdechy draly.

Kráčím blíž – a v středu lesa

v suchém mechu mladá žena;

dcerka, malé krásné robě,

k prsoum jejím přiložena.

Dítko polou slze vlastní,

polou slzy matky kryly;

dcerušku mi matka dala –

její rty však nemluvily.

Kladla dítko do náruče, –

než jsem všemu porozuměl,

klesla máti – doubravinou

tichý večer v dálku šuměl.

Život vlastní dítku dala,

kladla ozdobu na líčka;

dítko zde – a matky slze –

s démanty je chudobička.“

„„Chudobička to s démanty!““

v polosnění růže praví,

usmívá se na děvčátko,

v pláč se dává usedavý.

„„Jsem ti matkou; proč bych tobě

nesměla též démant dáti?

Žel, že musím první démant

vlastní slzou umývati.

Jsem ti matkou; proč bych k tobě

nesměla se níže shýbat? –

abych mohla lásku matky

na růžová ústa líbat.

Jsem ti matkou, proč bych tebe

nesměla k svým prsům vinout?

Láska ta v mou duši přešla,

láska matky nemůž zhynout.““

Pláče, líbá, níž se shýbá,

a když démant v očích hyne,

růže mladou chudobičku

v lůno krásných listů vine.

Vine, chvěje se a praví

k mládcům, co si v náruč klesli:

„Vy jste oba velkou lásku

pro mne, tichou růži, snesli. –

Oba dva jste dobří mládci,

jak dva doubci pod Tatrami,

a já jsem jen slabé děvče,

jako tráva mezi vámi.

Žel, však první chudobička

okrasy své navždy ztrácí,

láska dívky věčnou lásku

jenom jednou slzou splácí.

Láska dívky nedosáhá

k tomu srdci v tichém hrobě,

zpomíná-li okamžikem,

zapomene v krátké době.

Ubohý ty hochu milý,

hochu první, hochu z hradu,

že mi drahá chudobička,

zde ji dítku v ručku kladu.

Bůh tě potěš samotného, –

samotného v dlouhé pouti,

zapomeň mne, zapomeň mne,

nesmím také vzpomenouti! –

Rozpomeň se ale někdy

chudobičky na Pováží,

jíž se růže matkou stala,

která novou matku blaží.

Ty pak druhý, přesaď růži

s chudobičkou do své chýše,

nechť nám Tvůrce jednu lásku

ve tři dobrá srdce vpíše.

Přátelství však nerozlučte,

mužné rámě sobě dejte:

hochu z chýše, hochu z hradu,

přátelství si přísahejte!“

Vznesli hlavy, zaplakali,

pravou ruku v pravou dali,

mládec z chýše, mládec z hradu,

přátelství si přísahali.

Šťastný z chýše – uboh z hradu!

Samotného rána bolí, –

svatá buď však, svatá láska,

svatý cit kde svatě volí.