RŮŽE POVÁŽSKÁ. (IV.)

Vesele zní cimbál

v slovenské zahradě,

svatba se odbývá

v osvětleném hradě.

Utěšená svatba! –

Doubec mezi muži

béře si povážskou

sotvy vzkvětlou růži.

Blah, kdo takou růži

na svá prsa vloží;

Ve svém srdci skrývá

požehnání boží.

Na hradě dnes hlučno, živo!

Pozváno je mnoho hostí,

veselá se svatba slaví,

okrášlená blažeností.

Z Povážska tu dobří lidé

svatbu krásné růže slaví

a každého jasné oko

druhému „jsem šťasten“, praví. –

Již se půlnoc těžkým krokem

v lehkou jejich radost plíží,

jen pán hradu zamyšleně

k prsoum těsným hlavu níží.

Vstal, zavolal svatebníků,

a když muž se k muži stavil,

utich’ cimbál –a pán hradu

k veselým svým hostům pravil:

„Jiné země na východě

než na Váhu bystré vodě!

co zde člověk zamiloval,

zapomíná na východě.

Jiné země na východě,

nechť se srdce znova učí,

že má všecko zapomenout’,

co je těší, co je mučí.

I já musím zapomenout

za Tatrami, za šedými,

Pováží že krásným rájem,

mezi ráji světovými.

I já musím zapomenout’

krásné srdce srdce svého,

předc však nikdy nezabudu

toho kraje povážského.

Zde před vámi, dobří kmeti,

příteli své jmění kladu,

kladu hrad svůj v užívání,

a té růži z našich sadů.

To, co bude milým druhem

z mého zboží vytěženo,

s démanty chudobky milé

svatební má býti věno.

Malý obraz matky boží,

růže dárek k prsoum kladu,

aby, zda se někdy vrátím,

poznali jste pána hradu! –

Pakli matka spasitele

uvede mne k Tatrám zpátky –

ztišeného, blaženého,

vezmu nazpět rodné statky.

Přátelství to nerozlučme,

mužné rámě sobě dejme.

Kmeti; mládci, dobří lidé,

přátelství si přísahejme!“ –

Ruce tiskne dobrých lidí,

líbá druha, líbá kmety,

a než jasný měsíc zašel,

nové vyšel zvídat světy.