RŮŽE POVÁŽSKÁ. (V.)

Kraji můj povážský,

potopený v šeru,

aj, proč se usmíváš? –

vždyť se v dálku beru!

Vzdej mi šumem lípy

svoje požehnání,

zaplač, starý Váhu, –

a pak na shledání!

Vedlé Váhu po pěšině

opuštěný poutník kráčí;

černý vlas se zpod širáku

kolem mladých lící stáčí.

Oči, snad že v středu země,

dětské ráje hledat’ chtějí;

slze jim však zabraňují,

jedna druhou potápějí.

Ještě jednou ohlédá se,

hledí, pláče, píseň pěje,

že se Váh ten rychlotoký

jako jeho píseň chvěje:

„Tam se skrývá v štíhlém jedlí

jako kámen v travině,

v krajinu se dívá snivou,

bujarostí věčně živou, –

dávný hrad v mé otčině!

Ach, ten pohled v srdce noří

drahých tužeb tisíce;

nad nebeský ráj mi blažší,

nad poklady světa dražší, –

kraj ten kochám nejvíce.

Dobré víly bystré řeky,

hrad se zdají střežiti;

zde jsem blíže matky sníval,

toužil, miloval a zpíval,

zde bych přál si umříti! –

Zelený se břečtan blýští

v zlatém slunka zápalu,

jak má láska k nebi pílí,

výkvět klesá, s větrem kvílí,

roztříštěný o skálu.“

K břehu v pravo, k břehu v levo

bílou pěnu voda hází,

a tu jeho tichou píseň

v tichém šumu doprovází.

Při ohlasu tisícerém

umírá ta píseň v stráni:

„Kraji milý, kraji rodný,

na shledání, – na shledání!“

Utich’ ohlas, utich’ junák,

v doubravinu starou vchází,

a Váh pláče, smutně pláče

bílou pěnu k břehu hází.