RŮŽE POVÁŽSKÁ. (VI.)

Vypučelo růži

poupátko na hradě,

v hradě na Pováží

v slovenské zahradě.

Blah, kdo růži, poupě

na svá prsa vloží,

v duši mu vykvete

požehnání boží.

Kolem hradu statných lidí

měsíček své stříbro hází,

k východu jen staré hradby

černé stíny k zemi sází.

Měsíc tichý, hvězdy tiché

ve Váhu se prohlížejí,

jestli jasně nové poupě

v starém hradě vítat smějí.

Tiché sady, tiché háje –

i ta voda tiše stojí,

snad se malé nemluvňátko

v prvním spánku děsit bojí.

Jen na lípě na nádvoří,

nadšený jsa v takém zjevu,

neunavně malý slavík

od matky se učí zpěvu.

A na hradě krásná růže

k poupěti se svému shýbá,

a sotvy je zulíbala,

opět je a opět líbá.

A chudobka malá, krásná

v náručí si otce hoví,

ručičkama potleskává,

bratříček že krásný nový.

Byla radosť, velká radosť,

dobrých lidí radosť byla,

a zahrada na Pováží

o dvě kvítka více kryla.

A když kvítka vypučela,

rděla se a vykvétala,

tu jim matka svatou lásku

za průvodce světem dala.

A oni se milovali

holoubek a holubička,

svatou lásku v podíl měli

od matičky, od tatíčka.

A když otec, pýcha Váhu

v chýš své milé růže vcházel,

tu jej junák s chudobičkou

blíže matky doprovázel.

Minul čas – a po patnácté

vypučela zeleň v stráni;

ach, jak krásně plynou léta

v stále stálém milování!

Tak se dítky milovaly,

holoubek a holubička,

a tu lásku v podíl měli

od matičky, od tatíčka. –