RŮŽE POVÁŽSKÁ. (VII.)

Kdo bloudíš v cizině a doma

jen holý kámen za vlasť máš,

o vrať, o vrať se, vždyť v té skále

svou matku drahou uhlídáš!

A zlíbáš růvek otce svého,

jenž ve své rámě tebe vzal,

a bílým květem šedé hlavy

červené poupě zasypal. –

Doubravině vedlé Váhu

nové krásné ráno svítá,

každá tráva tichým slovem

samotného chůdce vítá.

Ten ve stínu starých dubů

v bujném mechu odpočívá,

a to oko zamyšleně

před sebe se smutně dívá.

Bujná tráva písně pěje,

k družce své se hravě sklání,

radostně pak mech vyzývá:

Zpívej píseň uvítání.

Bůh ví, co se muži stalo,

slze slzy potápějí;

oči v středu siré země

dětské ráje hledat chtějí.

Vstal. Blíž Váhu po pěšině,

po té staré cestě kráčí,

šedý vlas se zpod širáku

na vybledlé skráně svláčí.

„Cesto milá, milá cesto!

Kde že jsou ty časy staré,

pokud bylo mladé líčko,

pokud bylo srdce jaré.

Kde že jsou ty staré časy,

když jsem jezdil v bystrém toku –

ach, já všecko tajně skrývám

ve svém srdci, ve svém oku!“

K břehu v pravo, k břehu v levo

bílou pěnou voda hází,

a tu jeho tichou píseň

známým slovem doprovází.

Kráčel poutník, zastavil se

tam, kde růže rozkvétala,

jež s démanty chudobičku

za své vlastní poupě vzala.

„Smutná chýše opuštěná,

smutný sad je bez té růže;

a má slza sadu, kraji,

chyši, srdci nepomůže!“ –

Podál chýše v starých lípách

z bujna listí nevyniká,

soudruha to malá chýše,

šťastnější jenž nad poutníka.

Často prý sem chudobičku

mladý junák doprovází,

a tu jim ta stará lípa

mladé květy v cestu sází.

Došel stařec, k lípám došel,

klesl k zemi, bolně dýše:

„Ach, že rodnou nebyla mi

místo hradu tato chýše!“ –

I na hradě smutno, pusto! –

V staré síni růže sedí,

vadne růže dlouhým jarem,

smutně v bibli páně hledí.

Vedlé matky junák mladý,

u povážské smutné růže,

blíže obou chudobička

hladí snědé líce muže.

Krásný junák, krásné děvče,

jakby v nebi živi byli,

v moře žití pevnou lásku

jako skálu zakotvili.

Pobožně se modlí, tiše,

modlitba se z duší leje,

a zpomínka v každé srdce

tajný povzdech z dálky chvěje.

Čte: „Já králů král, uvedu

v krásnou zem vás blahoplodnou,

která byla vašim otcům,

vašim matkám milou,rodnou!“

„Uvedu!“- Můj bože věčný,

kdy uvedeš k Váhu pána?

Ach snad touha k rodné zemi

jinou touhou pochována!?

Jako Váh ta leta hynou –

on se posud nenavrací,

ach snad lásku k drahé zemi

ztratil, aneb zcela ztrácí!?

Ach snad marně v dálné kraje

míru duše hledat spěchal,

nebo snad se v jiné zemi

od cizinců pohřbít nechal!? –“

Hoch a děvče krásným zrakem

v krásné duše pohlédali,

v krásných duších slova stála:

„Žel, proč my ho nepoznali?“ –

Jedna touha, jedno přání

utkvělo tu mezi nimi,

spatřit muže, který všecky

učinil je blaženými.

Aj, když ještě modlili se,

vstoupil poutník nenadále:

„Potěš bůh vás, dobrých lidí!

Jsem tu opět k jeho chvále!

Zda chudáku poutníkovi

mezi sebou místa dáte, –

zde ten obraz matky Boží,

po němž pána hradu znáte! –

Marně, marně pokoj duše,

marně takou růži hledal,

a co žebrák, bídný žebrák

u cizích on prahů sedal.

Marně on svou první lásku

vrhal v proudy, vrhal v moře,

ona bujně vykvétala,

kolem bujný svlačec – hoře!

Přání kruh se mocně šířil,

žití kruh se mocně oužil,

a on vás a Váh a chýše

na Pováží shlédnout toužil.

Aj – a uzřel modré nebe,

jak se zvedá nad Tatrami! –

Bůh buď chválen, dobří lidé,

že jsem opět mezi vámi!“ – –

Jak kdyby se anděl svatý

s boží láskou přibližoval,

každý: růže, muž i dítky

jasnou slzu v oku choval.

Líbali tu ruce pána,

pán líbal dítky v čelo;

každému se dobré srdce

radostí a láskou chvělo. –

„Mějž si opět, dobrý pane,

rodný hrad i rodné statky;

šťastni jsme, ty’s mezi námi –

rádi půjdem v chýš svou zpátky!“

A on v tiché růže hleděl,

hleděl v přátel pohled jasný,

vedle něho chudobička

a mladistvý junák krásný.

„Ne tak! – Se mnou, dobří, drazí,

po celý věk přebývejte;

za to pánu tichý stánek,

ve svých milých srdcích přejte!“

Líbali tu ruce pána,

a on líbal dítky v čelo,

každému se dobré srdce

radostí a láskou chvělo.

Pověst, ptáče rychloletné,

krajům návrat zvěstovala,

a den druhý pána hradu

dědina zas přivítala.