RŮŽE POVÁŽSKÁ. (VIII.)

Veselou, veselou, s huslemi dudy,

veselou vedou hovorku:

Slyš, děvče, dobře je při svatbě všudy:

skočme si svoji „drotorku“!

Dobře dnes v Pováží, v Slovensku všudy:

Veselou, veselou, husle a dudy!

Vesele, děvčata, junáci – v kolo,

k tanci jen rychle se mějte,

radosť ten necítí, vesel kdo v polo;

nuže jen, přejte si, spějte!

Dobře dnes v Pováží, v Slovensku všudy:

Veselou, veselou, husle a dudy!

Kdo jsi však sestárnul, přidrž se sklenky,

zpomínej, mladost co dluží!

Mlád kdo jsi, přidrž se růžné milenky,

než-li se bledá přidruží! –

Dobře dnes v Pováží, v Slovensku všudy:

Veselou, veselou, husle a dudy!

Pod lipami rozkvětlými

vesele se hody slaví,

u každého jasné oko

druhému „jsem šťasten“ praví.

Všude hlučno, všude živo;

hvězdičky než vystoupily,

chudobičku s mladým hochem

z vůle pána zasnoubili.

Šťastný junák, šťastné děvče! –

Jejich štěstí všecky blaží;

za věno jim pán dal hradu

vlastní statky na Pováží.

Přítel drahý v jeho blíži

šťastnější jenž nad poutníka!

Jemu, růži, dítkám milým

nová radosť v oku vzniká. –

Svolal kmety, svolal muže,

přísahou pán dostál slovu,

za své sídlo, tiché sídlo,

vzal si chyšku přítelovu.

Nad chudobku, nad junáka

šťastnějších na Váhu není,

a když první hvězda vyšla,

dali sobě políbení.

Husle znějí, dudy víří,

vesele tu cimbál zvučí.

Starý panko, zapomínej,

co tě trápí, co tě mučí,

A on sedí pod lípami

zamyšlen a mírně dýše:

„Ach, že rodnou nebyla mi

místo hradu tato chýše!“

A když už se rozcházeli,

pán tu dosud smutně seděl,

na ty svadlé květy lípy

zamyšleně k zemi hleděl.

Přišli k němu, – on byl tichý,

divný sen se srdcem honil,

zvednul kalné oči, plakal

a pak zase hlavu sklonil. –

Líbali jej – zhrozili se!

Ztichla hudba. – V hrad ho vzali,

třetí den pak na vršíčku

blíže chrámu pochovali.

Plakal Váh, kraj celý plakal;

smutná, smutná růže byla,

dárek jeho, modré kvítko,

do truhly mu položila.

Nešťastné to kvítko lásky,

chudobičku zpomínání,

démanty hle ozdobenou,

démanty to milování.

Bylo pláče, nářku bylo,

že sám Váh tím smutkem vířil,

a ty pláče a ty vzdychy,

v bludné kraje pána šířil.

A když lid, ten dobrý, chudý,

slze v kvítka hrobu splítal,

pokaždé Váh bělopěnný

v pláči černé břehy vítal.

Zasadili na hrob lípu;

lípa na hrob květy hází,

často prý sem lid ten dobrý

z povážského hradu vchází.

Květe lípa, květe

na zeleném rově

vedlé kostelíčka,

květe na hřbitově.

Na lípě se ptáček

se svou milou skrýval,

a překrásnou píseň

vesele jí zpíval.

Vesele jí zpíval

z hrdélka malého,

o veliké mysli

pána povážského.

Zpívá dosud milé,

ta že láska pravá,

jež se z čisté lásky

lásky odříkává.