Růže s poupátkem.

Vyšla z chatky chudé tak, jak ona sama.

Zachrastil jí sníh bosýma pod nohama,

ona však jak šíp se dala po něm v běh.

Tma se v lese právě se přísvitem snoubí,

kol stop malých nožek v sníh se slzy hloubí,

a šat chatrný se chytá na trnech.

Matičce jak bude než se dcera vrátí? – –

Pro kněze jí běží; jí se dech již krátí

a mráz pod živůtek vniká k srdci až.

V bázni dítě bledé prostřed lesa stínu,

kde byl obraz Panny přibit ku modřínu,

pokleknouc se počlo modlit otčenáš.

Před nedávnem ještě, v pozdní letní době,

byly s matkou tehda na houbách zde obě,

k večeru to bylo, právě před svátkem:

poklekly zde před tou nejsvětější Pannou,

a pak za rám daly právě natrhanou

porosenou růži s poupátkem.

Zůstala tam do dnes. Děcku dech se úží:

„Matička-li zemře, jak to poupě s růží,

Mar’jo, společně pak přiviň k srdci nás...“

A jak modlitba jí z nitra duše plyne,

sníh jí kolem těla bílý rubáš vine –

za matku zní ze vsi umíráčku hlas...

Dřív než by ji bída s hříchem uhlodala,

Maria tu dívku k sobě povolala,

než svět jí se dotek’ klamným pozlátkem.

A jak letly v nebe jejich duše obě,

Matka boží za pás připnula je sobě,

proměnivši dřív je v růži s poupátkem. – –