Růže severní. (I.)

V rybářské chatrči se růže rozvila

tak spanilá, tak spanilá,

že vůkol všechno kvítí studem povadlo

hledící v moře zrcadlo.

Vyrostla v chudobě pod nízkou pod střechou,

a byla otci potěchou,

když mladou ženu v mořské vlny pochoval

a veselí své v lůno skal.

Kde nad mrtvolou ženy vír se zatočil,

tam rybák na dno doskočil,

a s moře vlnami se pustil v závody

a perly vynes’ nad vody.

Vrátil se smuten, v hoři k svému dítěti

a tisk’ je k sobě v objetí,

a do kolébky z moře dal mu perličky

za odkaz mrtvé matičky.

A bohaté ty perly, leskem planoucí,

byly to hvězdy hasnoucí

před sluncem; slunce – žhavé oko děvčátka,

v němž psána rájů památka.

Tak kdysi zářil Eviných as očí pal,

než člověk ráj si pochoval,

tak divoce, tak mile zároveň, že těžko říc’,

čeho tu míň a čeho víc.

V pohledu tom bohatství všecko složeno,

jež možno dáti u věno;

o věno to povedou vojny knížata,

kdy nevěsta tak bohata.

V kolébce ještě dodřímá svůj dětský sen,

než dojde v čase rok a den,

a k vonné růži rozvine se poupátko

už za krátko, už za krátko.