Růže severní. (II. (Žal rybáka.))

Ó poupě z růže, ženy mé,

kdo z mého keře utrhnul tě?

Snad spálil mého srdce mráz,

či jižní vítr zavanul tě?

Či věřiť mám, že drzý hosť

tě zavlek’ do vln oceanu –

ó kam’s odešlo, poupě mé,

a v kterou toho světa stranu?

Zde večernice, tamto vůz

a v pravo mořská panna stojí –

tam musíš býť, o poupě mé,

po boku vzrostlé ženy mojí.

Vždyť tam i jest, co stopil jsem

tu hlavu její drahocennou,

a tam i hvězdy nejkrasší

se nad obzorem k vlnám klenou.

Kdež asi jest a pláče snad

a žal svůj v hluché vlny metá –

ó kde jsi, kde jsi, poupě mé,

a v kterou stranu toho světa?

Snad mořská vlna zalkla tě,

snad ve zuřivém žralok hladu –

ó já bych rval si v šílení

šedivou starou svoji bradu!

A snad už husy divoké

nad poupětem mým poletují,

snad divá zvěř už zanesla

mé poupě, Eddu, v skalní sluji.

Ó Eddo má, ó dítě mé,

kam zabloudily tvoje nohy?

Hle, mraky táhnou přes vodu –

zdaž rozhněval jsem svaté bohy?

Přinesu v oběť plnou síť

vám, bozi velcí, při svítání,

jen rozžeňte ten tmavý mrak,

jenž nad vody se hrozně sklání!

Přinesu v oběť síti dvě

vám, bozi velcí, před svítáním,

jen rozžeňte ten tmavý mrak,

jenž Eddě hrozí umíráním.

Přinesu v oběť síti tři

vám, bozi velcí, po půlnoci,

jen rozžeňte ten tmavý mrak,

bych Eddě plouť moh’ ku pomoci.

Ó hleďte, jak můj žhavý ret

váš obraz zbožným dechem líbá!

Co budu bez ní? – Mrtvý trup

a beze vody leklá ryba.

Co budu bez ní, bohové? –

Bez plachty koráb, beze vesla.

Ó rozžeňte ten tmavý mrak,

by loď mne k Eddě, k Eddě nesla!