Růže severní. (III.)

Umřela růže, nejkrásnější na sto mil,

a ode stonku mladý květ se odlomil.

Umřela Edda, nejkrásnější dívčina,

a nezůstala bez slzy ni skála jediná.

Vlhkem se skály vůkol všecky pokryly,

jak změniť by se chtěly v smutné mohyly.

Divokých husí roj nad nebem polétá:

již odešla nám do jiného do světa!

Žalostně bouře táhla nahém po skalí

a větry mořské smutnou píseň plakaly.

Ty mořské vlny zčernaly jak bouří šlehány

a na lodích zříť prapory s odznaky Morany.

Černé jsou prapory jak mořské bažiny

a černé jak ten vlas umrlé dívčiny.

To její tělo z bílého jak mramoru –

jak nepřirovnať ji božskému ke tvoru?

To oko nevinné se více nezbudí –

jak pro ni nezalkať soucitné ve hrudi?

Ta jemná ruka víc k modlitbám nespne se,

ta něžná noha víc nezbloudí po lese.

Jak neželeť, jak nervať sobě vlas,

když nevrátí se nikdy, nikdy více zas?